Zde se nacházíte: Home > Věda a výzkum
Podkategorie:

Článek: Jak fotografovat kolibříky

George O. Krizek

Zoologická fotografie v nejširším slova smyslu a od samého svého počátku vždy byla a zřejmě bude zrcadlem obrážejícím stupeň vývoje fotografické techniky. V Brehmově „Životě zvířat“ (české vydání z roku 1908, zde musíme ocenit a vychutnat nádherně květnatou a archaickou češtinu překladatele profesora Františka Nekuta 1840-1909) nacházíme ještě pouze kresby a malby. Ale již starší cestopisy – Kořenský, Vráz, A. V. Frič a jiní, často provázeli svá díla raději kombinací kreseb či maleb s počátky černobílé fotografie (dělané na skleněných negativech).


Kolibřík rezavolesklý (Selasphorus rufus), foto: George O. Krizek.

A. V. Frič – několikrát jsem ho před sedmdesáti lety navštívil v jeho vile Božínce v Košířích – si často stěžoval, jak byly tehdy skleněné negativy těžké a nepraktické, a jak díky jejich váze o ně několikrát přišel v době, kdy byl na cestách, či byly vodou poškozeny ve sklepích apod. Takto pořizované snímky se ovšem hodily jen k zachycování nepohyblivých či „spolupracujících“ objektů. Často vídáme snímky lovců vedle zastřeleného zvířete nebo mezi skupinou domorodců apod. S vývojem dokonalejších kamer se objevují snímky pohyblivých objektů. Přesto ještě nadaný a bohatý přírodovědec Dr. Jiří Baum rád fotografuje velká zvířata v zoologických zahradách zemí, kde cestoval, zatímco terénní záběry podceňoval – jsou dělány nevhodnou technikou, nejednou zřejmě bez použití stativu a teleobjektivu. Byl to každým coulem optimista. Po delší cestě Afrikou se asi dva dny před 15. březnem 1939 vrací do republiky, což se mu stalo osudným.

S vývojem barevné fotografie ale již vidíme zdařilé snímky nejrůznější fauny u V. J. Staňka, Josefa Vágnera, Zdeňka Veselovského i jiných. Kde ovšem jde o zachycení velmi pohyblivých cílů, tak ještě i E. St. Vráz přebírá dokonalý černobílý akvarel (nebyl-li tento původně barevný) z díla světoznámého autora Henryho W. Batese (viz Batesovo mimikry), který strávil řadu let v Amazonské džungli, do své knihy „Z dalekých světů“ (1910). Batesův akvarel z 19. století porovnává podobu kolibříka a letícího lišaje dlouhozobky Aellopos (Macroglossum) titan. Malba je opravdu věrná, téměř identicky vyhlížející dlouhozobku Aellopos clavipes jsem fotografoval v letu v Jižní Arizoně. Kolibříci a někteří lišajové jsou si tak podobni, že jak Bates, tak i Vráz střílel kolibříky a velké motýly nejjemnějšími broky, kdežto jeho domorodí pomocníci hliněnými kuličkami z foukaček. Indiáni považovali kolibříky a lišaje za tytéž živočichy, což prý se stávalo i vzdělaným bělochům.


Kolibřík šestibarvý (Selasphorus platycercus), hojný ve státě Colorado. Foto: George O. Krizek.


Dnes lze dělit fotografy živých kolibříků na dvě skupiny. Jedni se pokoušejí o snímky „divokých“ kolibříků (M. Bouchner r. 1975 odhaduje počet tehdy známých druhů na 319. Menší severoamerické rukověti uvádějí jména asi 16 druhů, jež část života tráví v USA.) v jejich přirozeném prostředí, druzí tak činí u kolibříků chovaných v různých voliérách či aviáriích. Kolibříky „v zajetí“ lze fotografovat s lepšími výsledky. Bývají totiž po jisté době svým způsobem domestikováni a osobě, která vstupuje do voliéry, sají i nektar z pootevřených rtů, z ruky apod. Profesor Zdeněk Veselovský v knize „K pramenům Orinoka“ (1988) uvádí i dvě fotografie kolibříků (sedících) z džungle. V této knize lze nalézt poměrně detailní popisy anatomie, fyziologie i etologie kolibříků.

V Evropě ornitolog, který si zbudoval v přiměřené blízkosti ptačího hnízda svůj úkryt, zde může sedět, mít kameru na stativu a čekat. Velký rozdíl proti fotografování ptáků v letu.

Jak kolibříci, tak jim nejblíže stojící rorýsi, mají hodně společného. Čeleď rorýsovití (Apodidae) a kolibříkovití (Trochilidae) patří do řádu svišťounů (Apodiformes). Při letu vyluzují křídly svištivé či bzučivé zvuky. Anglicky „to hum“ – bzučet, „hummingbird“ – kolibřík, doslova bzučící pták.

Jen na okraj lze poznamenat, že kdo by pomýšlel na fotografování kolibříků před cestou do Ameriky, může si své vybavení a schopnosti ověřit na rorýsech. Někde na vyšším straopražském domě s prejzovou střechou snad


Velmi malý, ale agresivní kolibřík rezavolesklý (Selasphorus rufus). Tento asi 3 g vážící ptáček dvakrát ročně urazí vzdálenost kolem 3 000 km mezi Aljaškou a Mexikem, jednu z nejdelších známých migračních cest stěhovavých ptáků. Letí podél pobřeží Pacifiku, ale musí překonávat oblasti, kde nemůže doplňovat svou energii. Jeden ze zázraků přírody. Foto: George O. Krizek.


Fotograf kolibříků Walter Scheithauer v roce 1967 napsal knihu „Hummingbirds“, kam vložil výsledky své několikaleté práce s kolibříky ve voliéře. Uvádí zde výborné záběry 76 snímků nejrůznějších druhů kolibříků, které si dával s velkými ztrátami úhynem při transportech dopravovat z Jižní Ameriky. Personál leteckých společností bývá necitlivý k zásilkám kolibříků. Bývají umístěny do podchlazených zavazadlových prostor, různě převraceny apod. Uvádí, že jen jedno procento záběrů se mu zdařilo k jeho spokojenosti, ač měl na tehdejší dobu nejdokonalejší vybavení.

Technická část jeho aviaria vyhlížela jako středověká alchymistická dílna pro množství zrcadel, žárovek, blesků a drátů, část, kde měl kolibříky, jako tropická džungle. Ač to byl jistě velice zámožný autor, který si dával zasílat stovky kolibříků, přesto na jejich fotografování si musel zapůjčit speciální kamery od firmy vyrábějící vybavení Linhof Technika na filmy rozměrů 9 x 12 cm (kasety). Většina fotografů neměla a nemá jeho možnosti. Scheithauer vybízí fotografy kolibříků k největší trpělivosti. Jistě si byl vědom toho, že by své vybavení nemohl brát sebou do Ameriky, kdyby se rozhodl tam někdy cestovat. Jednou do své voliéry pozval známého, zkušeného fotografa, archeologa, který fotografoval „spolupracující“ egyptské památky. Ač tomuto pánovi kolibříci – vzpomeňme, že byli již značně ochočení – sedali na hlavu i na ramena, nezdařil se mu ani jediný snímek.


Kolibřík šestibarvý (Selasphorus platycercus ). Foto: George O. Krizek.


První živý kolibřík byl do Evropy dopraven v roce 1905 do Londýna. Tito kolibříci vždy asi do dvou týdnů hynuli. Dnes je běžně známo (ale věděl to již Brehm i Vráz), že strava kolibříků je smíšená. Svou enormní energetickou spotřebu hradí sáním květního nektaru – tedy uhlovodanů, mimoto potřebují bílkoviny, sbírají a chytají droboučký hmyz. Kolibříci původně krmení jen cukrovou vodou či zředěným medem měli při pitvách v žaludku vykrystalizovaný cukr, navíc med obsahuje mikroorganismy způsobující plísňová onemocnění jazyka.

Volně v přírodě žijícím kolibříkům ovšem stačí v krmítkách, k nimž přilétají, krmný roztok ve složení asi čtyři díly vody na jeden díl cukru, neboť hmyz mohou chytat všude kolem. Již starší autoři si všimli, že chování kolibříků je netypické a liší se od většiny ptáků. V některých aspektech se blíží chování hmyzu, jako jsou lišajové, mouchy pestřenky aj. Při sání „umělého“ květního nektaru z krmítek a z květů se kolibřík dovede v letu zastavit a vznášet se na jednom místě jako např. lišaj. Mimoto dovede letět nejen dopředu, ale i dozadu, couvat a při zásnubních rituálech provádí samec neuvěřitelnou, často druhově specifickou leteckou akrobatiku.

Bylo zjištěno, že počet úderů, mávnutí křídly (právě vyluzující bzučivý zvuk) může být až 78 za sekundu, i více, čímž se opět blíží hmyzu. Kolibřík může letět rychlostí až 150 km v hodině a při nejprudším letu stoupá až k 200 úderům za sekundu. Spotřeba energie je úžasná a asi 50 krát větší než u člověka. Kolibřík musí po celý den až do setmění létat a sbírat nektar. Voda v nektaru nestačí a kolibřík i pije vodu z rosy, kaluží i jinde. Ptáci, které zastihneme v létě např. v USA, tráví zimu v Mexiku, Střední a Jižní Americe. Konají proto podzimní a jarní tahy v délce často mnoha tisíc kilometrů, při čemž některé vzdálenosti překonávají bez možnosti doplňovat zásoby energie, což je až neuvěřitelné.

Tak jako rorýsi i kolibříci během chladného počasí, kdy hmyz nelétá, upadají do stavu stuporu či torporu, ztrnulosti, kdy srdeční tep, tělesná teplota i počet dechů klesá. V tomto útlumu kolibříci mohou i vysoko v Andách přežít krátce trvající mráz. I každou noc kolibřík upadá do jakési ztrnulosti či zkřehlosti, někteří autoři to nazývají „noční hibernace“, a ráno se musí rozehřát, než může začít létat. Je to šetření energií, kterou ve dne musí neustále doplňovat.



Kolibřík hvězdný (Stellula calliope). Český název „nesedí“. Stellula je „hvězdička“, Calliope byla starořecká Musa epických básní a a hudby. Foto: George O. Krizek.


Ve svém přirozeném prostředí některé druhy jsou zvláště útočné, dovedou útočit i na velké dravce, od květů zahánějí konkurenci, jiné kolibříky a lišaje, jimž někdy potrhají i křídla. Kolem krmítek se někdy perou o přístup ke zdroji potravy, ale jindy sedí na bidélkách u jednoho krmítka a čtyři či pět kolibříků současně. Kolibřík si dává pozor na zvířata velikosti kočky, která by je mohla lovit, ale velkých tvorů, jako je člověk, se v zásadě nebojí. Běžně se stává, že se člověku kolibřík zastaví těsně před obličejem ve vzduchu, a z různých úhlů si ho prohlíží. Toto je zkušenost řady autorů, včetně pisatele tohoto sdělení. Řada autorů to označuje co „zvědavost“ a jinak to ani zvát nelze, i když ze striktně vědeckého aspektu se lidské vlastnosti co antropomorfismus nemají používat při popisu chování se subhumánních tvorů.

Dříve se soudilo, že kolibříka, co barva květů, přitahuje zejména červená barva, a kdo se obalí červenými papíry či látkou, bývá v terénu kolibříky obletován. Dnes se tento názor opouští, ale krmítka mají stále převážně červenou barvu – jest zkušenost, že je takto kolibříci snadno najdou.

Z pověděného vyplývá, že kolibříci ve voliérách se svým způsobem domestikují, zatímco fotografování živých kolibříků v přírodě je vždy podnikání dobrodružné a jen malá část snímků se zdaří z toho důvodu, že máme jen zlomek sekundy k dispozici na zaostření ptáčka, který se zastaví ve vzduchu před krmítkem – nikdy nevíme, z které strany přiletí, a i když saje za letu, toto trvá velmi krátce. Sedne-li na bidélko, je i tak velmi plachý, a záhy odlétá. Snímky křídel bývají obvykle více či méně neostré či rozmazané. Naše sdělení se pokouší učinit stručnou zmínku o asi čtyřech druzích, které jsme se pokusili fotografovat.

Většina samců fotografovaných druhů má metalicky zbarvené hrdélko, tzv. „gorget“, které se druhově specificky zableskne, zazáří buď červeně, oranžově, růžově či fialově při přímém dopadu slunečních paprsků. Jinak bývá bez lesku a tmavé. Toto zbarvení není dáno přítomností chemických pigmentů, nýbrž, tak jako u v Evropě se vyskytujících některých motýlů (např. samců dobře známých „barvoměněk“ Apatura iris, A. ilia i jiných) je původu fyzikálního. Světlo se zde po dopadu na ptačí peříčka, či šupinky na křídlech motýlů, rozkládá na jednotlivé části námi viděného spektra (dříve se říkalo „vidma“). Mluví se o interferenci světla. Při pohledu ze strany tento kovově lesklý záblesk mizí. Ovšem i leskle zbarvené jiné části peří kolibříků je takto podmíněno.


Kolibřík černobradý (Archilochus alexandri), jehož hrdélko se blyští fialově. Foto: George O. Krizek.


V ČR pravděpodobně nedoceněný fyziolog profesor Otakar Poupa (1916-1999), který prožil značnou část svého neklidného a osudem zmítaného života ve Skandinávii, nazval svou autobiografii „Syndrom kolibříka“, neboť jej připodobnil ke střídavému životu a útlumu života při hibernaci, jak to lze vidět u kolibříků.

Je pravděpodobné, že zakladatelé našich přírodovědných časopisů, profesoři Antonín Frič a rytíř z Purkyní, by bývali před lety sotva uvěřili, že přijde doba, kdy časopisy uveřejní „barevným světlopisem“ učiněné snímky živých kolibříků v přírodě.

Pagosa Springs, Colorado 20. 7. 2008.

03.09.2013
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791