Zde se nacházíte: Home > Věda a výzkum
Podkategorie:

Článek: Přijít s nápadem bylo snadné

- rozhovor s Janem Horou, dlouholetým pracovníkem a čestným členem ČSO, laureátem „Nobelovky“ pro ochranáře

Foto: F. Bárta


Na světové konferenci BirdLife International v argentinském Buenos Aires Vám byla udělena cena za mimořádný přínos pro ochranu ptactva, tzv. Conservation Achievement Award, za Vaši dlouholetou práci a inovativní přístup k ochraně Významných ptačích území (Important Bird Areas, IBA). Tento program jste začal před více než 20 lety rozvíjet v České republice. Jak jste se k němu dostal?

J. H.: Bez vlastní iniciativy, ale jako poslušný podřízený svého tehdejšího šéfa, ředitele pražské Zoo a předsedy ČSO, Zdeňka Veselovského. Za „spolupachatele“ mohu také označit dr. Karla Hudce. Na podzim roku 1987 přijel do Prahy dr. Richard Grimmett, koordinátor přípravy knihy „Important Bird Areas in Europe“. Jeho cílem bylo urychlit dodání podkladů pro kapitolu Československo. Na schůzce v Zoo vznikl první návrh významných ptačích území České republiky a já byl požádán, abych zpracování podkladů zajistil. Dostal jsem kupu formulářů, několik pokynů a rad a pak už nebylo cesty zpět.

Kromě jiného jste vnesl do ochrany Významných ptačích území koncept tzv. patronátních skupin, který se záhy rozšířil po celém světě a zejména v rozvojových zemích představuje jedinečnou cestu, jak území klíčová pro ochranu ptáků chránit. Můžete nám tuto myšlenku přiblížit? Jak Vás napadla?

J. H.: Po vydání výše zmíněné knihy v roce 1989 Mezinárodní rada pro ochranu ptáků (ICBP, předchůdce BirdLife International) vyhlásila celoevropskou kampaň IBA, jejímž hlavním cílem bylo zajistit významným ptačím územím ochranu. Přijít s nápadem založit pro každé území skupinu, která by si území vzala za své, resp. převzala nad ním patronát, nebylo tak nesnadné. Tento koncept totiž nejlépe zajišťoval plnění úkolů, které byly doporučeny pro kampaně na národní úrovni. Zároveň byl v souladu s principem, že účinnou ochranu nelze zajistit bez spolupráce s odborníky a dalšími lidmi, kteří území znají, žijí v něm a hospodaří.

Jak se Vám povedlo koncept patronátních skupin rozšířit do zahraničí?

J. H.: Konceptem patronátních skupin jsem poprvé zaujal v roce 1990, když jsem o našem programu IBA referoval v Anglii na sympoziu „Ochrana významných ptačích území ve střední Evropě“. Další propagaci konceptu patronátních skupin pak zajistil sborník ze semináře „Významná ptačí území v České a Slovenské republice“ v roce 1992. Následovaly referáty na evropské konferenci v Cáchách (1992), světové konferenci v Rosenheimu (1994) a při několika setkáních evropských koordinátorů IBA. Koncept patronátních skupin pak převzali a dále rozpracovali např. v Nizozemí a Španělsku. Když se v říjnu 1999 v Malajsii konala světová konference BirdLife International, byli jsme s Petrem Voříškem a kolegy z Keni a Venezuely pověřeni přípravou a řízením workshopu na téma zakládání a řízení patronátních skupin. Výsledek předčil všechna očekávání. Patronátní skupiny (pod názvem caretaker groups) se rychle staly nedílnou součástí ochrany klíčových území v tzv. rozvojových zemích. Dnes už naopak můžeme přejímat zkušenosti od našich bývalých „žáků“.

Vraťme se tedy k situaci u nás doma. Jsou slyšet hlasy, že naše patronátní skupiny bývají příliš uzavřené, nespolupracují tolik s různými subjekty, působícími v dané oblasti, jako jsou např. majitelé pozemků, obce, myslivecká sdružení apod. Jak dnes hodnotíte práci našich skupin a co byste jim doporučil?

J. H.: Při hodnocení práce patronátních skupin je nutno mít na mysli, že v nich všichni pracují dobrovolně ve svém volném čase, podle svých zájmů, znalostí a časových možností. Rozsah práce jednotlivých skupin i problémy, se kterými se potýkají, jsou velice různorodé. Když se po zavedení kritérií IBA pro Evropskou unii zvýšil počet IBA z 16 na 40, vážným problémem se ukázal malý počet místních členů ČSO v některých, zejména horských, oblastech. Za této situace jsou pak největší rezervy skutečně v komunikaci se subjekty působícími v území. Protože se personální zajištění některých skupin nepodařilo vyřešit dodnes, obracím se na členy ČSO, žijící na území nebo v blízkosti IBA, s výzvou, aby se zapojili do práce patronátních skupin, aby byly schopny provádět nejen soustavný monitoring IBA, ale také získávat místní obyvatele a subjekty zde působící pro spolupráci při ochraně území, případně i pro práci ve skupině.

Jak vidíte budoucnost IBA v České republice, v čem tkví jejich největší ohrožení?

J. H.: Mé pocity jsou rozporuplné. Na jedné straně vidím, že se program IBA v celosvětovém měřítku osvědčuje a některé slušné výsledky byly dosaženy i u nás, na druhé straně mne děsí výrazně konzumní směřování naší společnosti, narůstající tvrdý tlak investorů na zbytky zachovalé přírody, přetrvávající resortismus místo vstřícné snahy o řešení problémů a zasahování politiků do ryze odborných problémů. Protože většina našich IBA má zajištěnu legislativní ochranu jako ptačí oblasti, doufám, že se přeci jen podaří alespoň částečně zabránit některým hrozbám. Bohužel, v řadě případů se ale musíme spoléhat na zásah EU. Proto by patronátní skupiny IBA měly významně přispívat k tomu, aby si lidé využívající IBA k hospodářským i rekreačním činnostem sami uvědomovali potřebu přírodu chránit.

Děkuji za rozhovor.

Ptala se Alena Klvaňová.


16.11.2008
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791